Jak a kdy si začal s házenou?
K házené jsem se tak nějak automaticky dostal přes tátu, který chytal za Liberec. Chodil jsem se dívat na zápasy a těšil se, až budu hrát taky. Když mi bylo šest let, byli jsme na letní dovolené s tátovou partou kamarádů a spoluhráčů. Tam nám dětem udělali takové první soustředění. Od té doby jsme trénovali pravidelně, a tak vznikl tým. Zkoušel jsem i jiné sporty, ale zůstal jsem věrný házené.

Dlouhou dobu si hrál v Jičíně, kde si se dostal až do prvoligového B-týmu. Jaké to bylo působení?
Do Jičína jsem se dostal v mladším dorostu. V té době patřil Jičín mezi 4-5 nejlepších týmů v republice, v obou dorosteneckých kategoriích. Trénovali jsme skoro každý den, takže jsem přešel do Jičína na školu. Do toho jsem hrál i za Liberec, když to šlo, takže jsem házenou žil naplno. Díky tomu jsem byl i součástí reprezentačních výběrů a občas jsem mohl trénovat i s extraligovým A-týmem. V chlapech jsem už byl stabilní součástí prvoligového B-týmu, kde tréninky byly dohromady s Áčkem. Po vystudování VOŠ, jsem nastoupil do práce, kterou jsem upřednostnil, a tak jsem se postupně s Jičínem loučil. Dohromady to bylo asi 7 let, medaile z dorostu, spousty kvalitních zápasů v první lize a pár zápasů v extralize.

V Jablonci patříš mezi zkušenější hráče. Jak se mladší spoluhráči začleňují do hry?
Musím říct, že mám velkou radost z toho, jak se mladí kluci za poslední dva roky posunuli. I díky kondičním trenérům získávají na síle a rychlosti, což jim dost pomáhá v sebejistotě. Na lavičce mají zkušeného trenéra. Jsou omlácení dospělou házenou, s každým zápasem si věří více a jejich rozhodovací schopnosti rostou. Brzy ukážou, co v nich je.

Máš nějaký zápas ve své kariéře, na který rád vzpomínáš?
Nejvíc asi vzpomínám na první extraligový zápas, do kterého jsem zasáhl ještě jako dorostenec. Po škole mi zavolal pan Babák, ať dorazím na zápas s Hranicemi o konečné umístění. Nečekal jsem, že bych se vůbec na hřiště dostal. Nakonec jsem odehrál posledních 20 minut a dal 6 gólů. Na hřiště se nás mladých dostalo víc a otočili jsme zápas. Zážitkem bylo určitě i televizní utkání v Hranicích. Hezké zápasy byly v mistrovské sezoně s Libercem nebo finálové zápasy na Prague Handball Cupu, kde jsme ve straších žácích byli třetí.

Co děláš mimo házenou?
Pracuji jako strojní konstruktér v jedné firmě v Liberci. Při každotýdenním kolotoči kolem dětí, mých a manželčiných tréninků a víkendových zápasů, moc času nezbývá. Takže to je hlavně relax kolem baráku. Rodině bych to chtěl ale vrátit a trávit více času společně, hlavně o těch víkendech. Hráčskou kariéru bych chtěl pomalu převést na tu trenérskou. Synové už dorostli, a tak bych je rád trénoval, jako kdysi táta trénoval mě a udělal ze mě takového hráče.

Jak hodnotíš probíhající sezónu a jaké jsou cíle do jarní časti?
Z pohledu týmu a klubu se zatím jedná o povedenou sezónu. Jsme v těsném závěsu za top čtyřkou, která má zkušenosti s první ligou. Máme mladý tým, který se každým zápasem zlepšuje. Věřím tedy, že na jaře minimálně zvládneme zápasy s týmy, které jsou za námi a přidáme i nějaké překvapivé výsledky s týmy před námi. Osobně s mojí hrou už tak spokojený nejsem. Naštěstí je to dáno i tím, jak se mladí kolem zlepšují. Snažím se alespoň přispívat svými zkušenostmi při trénincích a na lavičce během zápasu, dokud to ještě jde.